Casa Neto

Třebíz u Slaného, 1849. Odtud začal příběh, který skončil na Vyšehradě.

Václav Beneš Třebízský se narodil v roce 1849 v Třebízi — malé vesnici pár kilometrů od Netovic — do rodiny chudého vesnického krejčího. Jako jediný z pěti sourozenců se dožil dospělosti. Od mládí trpěl tuberkulózou plic i kloubů, neměl peníze, neměl zázemí. Ale měl něco jiného — děda z matčiny strany, který sepisoval a vyprávěl místní pověsti, a otce, který byl zapálený vlastenec a písmák. V rodině, kde se četlo a vyprávělo, vyrostl chlapec, který si pamatoval každý příběh.

Na piaristické gymnázium ve Slaném chodil každý den pěšky — více než osm kilometrů tam a zpět. Přes kopce, přes pole, přes krajinu, která ho formovala stejně jako knihy. Krajinu, kterou pak celý život přenášel do svých příběhů. Krajinu, která dodnes vypadá podobně jako tehdy. Ta stejná pole, ta stejná obloha, to stejné světlo nad středočeskou plošinou.

Stovky povídek a románů. Mnohé zasazené přímo do Slánska.

Třebízský se stal knězem — ne proto, že by to bylo jeho snem, ale proto, že studium bohoslovectví bylo jedinou cestou, jak si chudý chlapec z venkova mohl dovolit vzdělání. Ale vedle kněžského povolání psal. Nepřestával psát. Historické povídky a romány, ve kterých na českou historii pohlížel očima prostého lidu — ne králů a šlechticů, ale vesničanů, sedláků, žen, které ztratily muže ve válce, dětí, které vyrůstaly v porobeném kraji. Jeho oblíbeným tématem bylo husitství, pobělohorská doba, josefínské selské vzpoury. Epochy, kdy se obyčejní lidé museli rozhodnout, za co stojí za to bojovat.

Řada jeho příběhů se odehrává přímo na Slánsku — v krajině, přes kterou dnes vedou cyklostezky, ve vesnicích, které míjíte po D7, v místech, která dobře znal, protože je šlapal vlastníma nohama. Čtenáři ho milovali. Nazývali ho miláčkem lidu. O každou jeho novou knihu byl velký zájem — v době, kdy česká literatura teprve hledala svůj hlas, byl Třebízský jedním z těch, kdo ho formovali.

Tuberkulóza ho provázela dlouho a nakonec jí v pětatřiceti podlehl. Na Vyšehradě mu stojí socha od Františka Bílka s názvem Žal — temná, expresivní, nesmiřitelná. Gymnázium ve Slaném nese jeho jméno dodnes. Ulice po něm jsou pojmenovány v Praze, Brně, Ostravě, Plzni a desítkách dalších měst. Ale nejsilnější připomínka jeho existence není v žádném městě. Je tady — v krajině, přes kterou jako chlapec chodil pěšky do školy. V poli, které ráno zahaluje mlha. V cestě mezi vesnicemi, kde není jediný semafor.

V tichu, které inspirovalo víc než jakékoli město. Někdy stačí projít se krajinou, abyste pochopili, proč z ní vzešel takový člověk. A někdy stačí se v té krajině usadit, abyste zjistili, co všechno může inspirovat vás.